Kniha, která se čte jedním dechem, vypráví příběh severokorejské špionky, která odpálila letadlo a později litovala svého činu. Pokud vás zajímá život a výchova mládeže v Severní Koreji, jistě si počtete.
Vždycky jsem ráda četla příběhy, které se skutečně staly, a dozvídala se o tom, jak žijí lidé v jiných zemích, zejména takových, které nemohu (a v tomto případě snad ani nechci) navštívit. Severní Korea je tak trochu opředena mnohými zkazkami a ledacos skrývá pod rouškou tmy. Kim Hjon Hi ve své knize odhalila, jaké to je, když se narodíte v zemi, kde vám jako dítěti místo pohádky o Sněhurce čtou spisy o národním hrdinovi Kim Ir Senovi a kde se ve škole místo matematiky a literatury povinně účastníte různých ideologických aktivit. Velký vůdce má prostě přednost před běžným životem ve všech ohledech.
Kromě opěvování Kim Ir Sena a později i jeho syna Kim Čong Ila museli žáci také podporovat zemi i jinými způsoby. Například sbíráním psích kožek, červů a dokonce i výkalů na hnojivo. Autorka měla štěstí, že se narodila do takzvané „lepší rodiny“ a nežila tedy v úplné chudobě. Mohla studovat přírodovědeckou fakultu Kim Ir Senovy univerzity a později byla, především pro svou krásu a dobré studijní výsledky, vybrána do speciální školy pro špiony a agenty. V ten den se téměř rozloučila s bývalým životem a svou rodinou. Na všechny sny a touhy mohla zapomenout. A nemohla ani odmítnout, nehledě na to, že službu straně považovala za správnou věc. Přece to do ní hustili od plínek.
Přirozeně prošla tvrdým vojenským výcvikem, který by nezvládl mnohý statný a silný muž. V Severní Koreji neexistovaly úlevy pro ženy. Když si přečtete, jak vypadaly zkoušky a kolik bodů musel člověk získat, aby prošel, půjdou na vás mrákoty. Navíc, ten kdo neprošel, mohl počítat s tím, že skončí v nemilosti a s ním i jeho rodina. Ano, nátlak tohoto druhu fungoval spolehlivě. Člověk sám by útlak snesl, ale co rodina… Kim Hjon Hi, nyní vlastně agentka Kim Ok Hwa, prošla s velmi dobrým ohodnocením. Brzy ji čekal úkol, který zpočátku odkývala bez rozmyslu, přesně tak, jak byla naučena. Později, když si plně uvědomila důsledky svého činu a zjistila, že celé roky žila ve lži, trpce litovala. Spolu s těžce nemocným agentem Kim Song Ilem měla zničit let 858 Korejských aerolinií a poslat na smrt 115 nic netušících lidí, většinou Jihokorejců, kteří se vraceli domů z ciziny, kde vydělávali peníze pro své rodiny. Bohužel se atentát zdařil a oni už své blízké nikdy neviděli.
Dále pak autorka popisuje, jak byla chycena. Nepodařilo se jí otrávit cyankáli jako Kim Song Ilovi a čekaly ji výslechy a soud. Právě v té době ji začaly padat klapky z očí. Při návštěvě Soulu náhle viděla všechny ty rozdíly, všechny ty báchorky a celou tu prohnilou „slávu“ Severní Koreje. Začala se mimo jiné obracet k Bohu, litovat svého činu a smiřovala se se smrtí. Bylo jí 26 let a neprožila téměř žádný skutečný život. Nemohla se vdát ani mít přítele, či si plně užít chvil strávených s rodiči. Na lásku a rodinný život nebylo v Severní Koreji místo. I sex byl tabu a sloužil pouze k rozmnožování. Nicméně ona sama už věděla, že za to, co spáchala, nemá právo na život. Proto byla překvapena, když jí vláda Jižní Koreje udělila milost a prohlásila, že i ona byla obětí společnosti, která je ovládána teroristickým režimem.
Mohli bychom vyprávět dál, kniha úplně nekončí, ale čtenáři se nabízí několik otázek. Jak se na onu ženu dívat? Cítit s ní nebo si ji ošklivit? Odpustit nebo ne? Opravdu byla také obětí? Mohla jednat jinak? A nebyl skutečným viníkem vlastně ten, kdo ji k tomu činu donutil? Co se asi stalo s její rodinou, která patrně upadla v nemilost a kvůli které si nedovolila odporovat? A jak se na to koukal Bůh, v něhož nějak přirozeně začala věřit, ač jí víru celé roky odpírali? Máme právo ji soudit? Ale co těch 115 lidí a jejich rodiny? Všechny tyto otázky se mi po přečtení knihy honily hlavou. Neodpovím vám na ně, spíš si knihu přečtěte a zkuste najít odpovědi sami.
