Jak se žije v Japonsku v době, kdy neexistuje internet, nikdo se neučí anglicky a letití jsou zdravější a zdatnější než děti? Jóko Tawada to velmi podrobně vykreslila ve svém dystopickém sci-fi románu Emisar.
Jóko Tawada se narodila v roce 1960 v Tokiu a v současné době žije v Berlíně. Na počátku devadesátých let vydala první novelu Ztracené podpatky. Zajímavé je, že svoje knihy píše v němčině a poté je překládá do japonštiny. Za svou tvorbu obdržela mnoho cen. Novela Emisar byla vydána v roce 2014 a v českém překladu Kláry Macúchové vyšla v roce 2019 v nakladatelství dybbuk, kde si ji můžete i zakoupit.
Emisar je poměrně útlá knížka, šikovného formátu a příjemného vzhledu, to ale není to hlavní. Důležitý je příběh, a ten je vskutku originální. Jen si představte dnešní ekonomicky a technicky vyspělé Japonsko a pak se směle vydejte do budoucnosti, do doby, kdy se tato země uzavřela před světem, neexistuje internet, anglicky se nemluví, místo telefonování, se zase posílají pohlednice, Tokio je zdecimované, banky zkrachovaly a zatímco letití mají plno energie a sil, děti jsou neduživé a neustále nemocné. Zvláštní, ale autorkou velmi barvitě a přesvědčivě vykreslený svět, který mi občas připomínal minulé časy za totality (především používáním novin místo toaletního papíru a složitým sháněním ovoce jako jsou pomeranče).
Kde je pomyslný ráj? Přece na Okinawě, kde je život tak bohatý, že si to obyvatelé Tokia ani neumí představit. Jsou tam rozlehlé farmy a plno ovoce a zeleniny, nic z toho se však nesmí posílat rodinám, takže dcera hlavního hrdiny, která na Okinawu emigrovala, může s bídou psát jen ty pohlednice, ve kterých líčí krásu a chuť červených ananasů a čtvercové papáji. Je ale skutečně šťastná a spokojená?
Kniha líčí především život stoletého Joširóa, který přes svůj pokročilý věk jen kvete, a jeho malého vnuka Mumeie, jenž je slabý, má křehké kosti, špatné zdraví a málo energie jako ostatně všechny děti. Jaká ho čeká budoucnost? Stane se emisarem, jak by si přál jeho učitel? Má přátele? A co jeho matka, otec, léčený na závislosti, a babička Marika? Na tyto otázky dá kniha odpovědi nebo alespoň jejich náznaky. Příběh plyne pomalu, děj nemá vyloženě bujaré zvraty, ale popisovaný svět při čtení působivě vyskakuje před očima. Jako dystopický film.
Hrdinům nechybí optimismus a naděje. Mumei nepláče a nehořekuje nad tím, že je slabý a nemocný, že jen těžko polyká a do školy se sotva dobelhá. Joširó má o něj starost, ale zároveň vnímá jeho dětskou vůni a raduje se, že má pro koho žít. Zdálo by se, že všechno je marnost, ale je tu určité kouzlo, a to člověka nutí číst dál a čtené si představovat.
Pokud máte rádi příběhy z budoucnosti, prodchnuté jemnou melancholií, netrváte na dějových zvratech a napětí, máte obrazotvornost a lásku k japonské literatuře, pak vám novelu mohu jen doporučit. Určitě vás nezklame.
Zajímají-li vás novinky nakladatelství dybbuk, sledujte jej na facebooku nebo twitteru.
