Japonské tradiční divadlo nó

16:00 | 07.09.2016 Morrigan 0
Tradiční divadlo nó skýtá pro diváky náhlédnutí do tajemného světa mezi realitou a nadpřirozenem. Následující článek čtenáře provede historií, postavami, kostýmy i maskami této divadelní formy.
Kyutaro Hashioka
Kyutaro Hashioka FOTO: Aleksandar Bondikov/flickr.com
Historie
Ačkoliv původ divadla nó je spíše zahalený tajemstvím, oficiální počátek této divadelní formy lze bezpečně datovat do poloviny 14. století. Za jeho vznikem stál velice talentovaný a všestranný herec, dramatik a divadelní teoretik Kan’ami (観阿弥, 1333–1384), který ačkoliv se narodil v samurajské rodině, byl údajně na příkaz božstva kami předán do výchovy mistra představení sarugaku. Později založil herecký soubor Júzaki (posléze přejmenovaný na Kanze) a rozvíjel své vlastní divadelní umění. Novou divadelní formu obohatil o koncepty monomane (物真似, nápodoba), júgen (幽玄, skrytá a tajuplná krása), hana (花, květina) a kokoro (心, nejvyšší umění nó) a upravil i další jeho aspekty jako dramatickou strukturu her, hudbu a tanec. Kan’amiho sláva dosáhla vrcholu v roce 1374, kdy šógun Ašikaga Jošimicu (足利 義満, 1358-1408) shlédl jeho přestavení v Imagumonu v Kjótu.

Tato přelomová událost znamenala pro Kan’amiho a jeho syna Zeamiho (世阿弥, 1363–1448) velkou změnu. Jeho hereckému souboru se dostalo té pocty hrát na šógunském dvoře svá představení, a zatímco Kan’ami získal status vlivného umělce, jeho syn Zeami se stal dobrým přítelem a milencem šóguna Jošimicua. Zeami se díky svému postavení dostal na výsluní, avšak mnoha dvořanům se znelíbil kvůli svému příliš nízkému původu. Zeami se však do historie divadla nó zapsal nejen jako skvělý herec, dramatik, hudebník a choreograf, ale zejména díky svým spisům, kde zdokumentoval veškerou teorii této divadelní formy. Ačkoliv jeho otec toto umění započal, Zeamimu patří velký podíl na dotáhnutí divadla nó k dokonalosti.

Za Zeamiho života herecká společnost Kanze získala velký vliv a i po Jošimicuově smrti v roce 1408 si udržela dobrou pozici mezi ostatními soubory. Nicméně krušné časy přišly po smrti jeho nástupce Ašikagy Jošimočiho (足利 義持, 1394–1428). Nový šógun Ašikaga Jošinori (足利 義教, 1394-1441) mu totiž v roce 1429 zakázal představení pro císaře Gokomacua (後小松, 1377-1433) a o tři roky později zemřel Zeamiho syn a nástupce Motomasa. V roce 1435 byl pak Zeami poslán do vyhnanství na ostrov Sado.

Ačkoliv se Zeami domníval, že se smrtí Motomasy končí i jeho rod a úsilí, jeho synovec On’ami převzal kormidlo rodinného podniku. Jeho nástup na vedoucí pozici se však odehrál spíše na přání šóguna Jošinoriho, který byl On‘amiho patronem a protěžoval ho na úkor Zeamiho. Ostatně jedním z důvodů, proč Jošinori poslal Zeamiho do vyhnanství, byl patrně jeho nesouhlas s výběrem nástupce v osobě On’amiho. Zeami si toto však nenechal líbit a předal veškeré své spisy svému zeťovi Zenčikuovi (禅竹, 1405-1471), v kterém spatřoval svého pravého nástupce. Nicméně i On’ami přispěl k divadlu nó a to v podobě ozdobnějšího a okázalejšího stylu, který Zeami neschvaloval.
          
Zenčiku naopak splňoval Zeamiho požadavky a propagoval spíše konzervativnější styl. Sám se pohyboval mezi významnými mysliteli své doby a to se odrazilo i na jeho tvorbě jako herce i dramatika. Jeho syn Nobumicu (1453-1518) se však ocitl v nové situaci, kdy se z divadla nó postupně stávala uznávaná tradice a jeho popularita neustále rostla (patrně díky větší dramatičnosti a realističnosti), a to nejen na dvoře ale i mimo něj. Představení divadla nó se nyní odehrávalo i při různých náboženských příležitostech, kdy jej mohli shlédnout i obyčejní lidé.
           
Stejně jako mnohá jiná odvětví v době Tokugawa (1603–1867) i divadlo nó bylo regulováno spoustou příkazů, zákazů a jiných pravidel nařízených vládou. Nicméně se na rozdíl od divadla kabuki těšilo velké přízni z nejvyšších míst a mezi jeho patrony patřili šógun, knížata daimjó, samurajové a mnoho dalších intelektuálů. Vláda uznala čtyři již existující školy nó – Kanze, Hóšó, Konparu a Kongó – a přidala jednu novou – Kita, přičemž ostatní školy byly buď pohlceny těmi oficiálními, nebo byly zrušeny a jejich umělci se začali věnovat jiným divadelním stylům a přenesli tak umění divadla nó do nových forem jako například do kabuki.

Umění se nadále dědilo jen v rodině, aby se tak předešlo inovacím z řad nezasvěcených. Existoval tzv. systém iemoto, kde se veškeré vědomosti předávaly tajně z mistra na učně. S popularitou divadla nó též přibývalo učňů a zasvěcenců mezi aristokracií (v druhé polovině období Tokugawa i mezi obyčejným lidem) a tak se zvyšovala prestiž a moc vůdců těchto škol, kteří tak mohli rozhodovat o všem ohledně představení divadla nó. Cílem tohoto úsilí bylo vytvořit čistě tradiční svět, jakýsi kult minulosti, oddělený od toho skutečného. Do tohoto téměř fantazijního světa se zapojila veškerá elita tokugawského šógunátu.

Avšak tento systém se zhroutil po restauraci Meidži v roce 1868, kdy byl zrušen šógunát a tím i veškeré výhody plynoucí z výsadního postavení divadla nó mezi vládnoucí vojenskou šlechtou, která ztratila svou moc. O znovuotevření divadel nó se zasloužilo až později několik vlivných politiků, členů císařské rodiny a zahraničních diplomatů a umělců. Mezi nimi můžeme jmenovat například Iwakuru Tomomiho (岩倉具視, 1825-1883), významného státníka období Meidži, který pomohl zorganizovat několik představení pro císaře v roce 1876, čímž přispěl k tomu, aby se císařská rodina stala patronem divadla nó. V roce 1881 pak vznikla společnost Nógakuša (později reorganizována pod názvem Nógakkai), která se zasloužila o pravidelná představení a postavení prvního divadla nó v období Meidži.

Během druhé světové války se divadlo nó těšilo velké oblibě ze strany vlády díky své tradiční povaze a několik patrioticky laděných her dosáhlo v té době úspěchu, avšak válečné ohně zničily téměř všechna divadla a soubory museli sdílet jen jedno jediné. Když pak po válce přišla doba ekonomického růstu a prosperity, divadlo nó dostalo jedinečnou možnost ukázat své umění i v zahraničí, přičemž se stále těšilo velké oblibě v Japonsku. V roce 2008 pak bylo divadlo nó prohlášeno Mistrovským dílem ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO.

 
Typy postav
V divadle nó se lze setkat celkem se čtyřmi typy postav: šite, waki, hajaši a kjógen.
  1. Postava šite (仕手) označuje hlavního hrdinu a může se jednat o živého člověka, ale také boha, ducha a jinou nadpřirozenou bytost. Herec rolí šite se ale může zhostit i jiné role, například cure (連れ, společník postavy šite), kokata (子方, dětská role), džiutai (地謡, ve sboru) nebo kóken (後見, asistent přímo na jevišti, který pomáhá s úpravou kostýmů a rekvizit).
  2. Waki (脇) je vedlejší postava, která často představuje živého člověka – mnicha, kněze či samuraje. Herec waki se může také zhostit role wakicure (脇連れ).
  3. Hajaši (囃子) jsou hudebníci v orchestru, který se zpravidla sestává ze čtyř nástrojů: flétna fue (笛), bubínky ócuzumi (大鼓) a kocuzumi (小鼓) a buben taiko (太鼓).
  4. Ačkoliv herci kjógen (狂言) vystupují v samostatných hrách, mohou vystupovat i coby postavy zvané aikjógen (間狂言) mezi prvním a druhým aktem hry nó, kde vysvětlují postavě waki předchozí děj. 
          
Rozestavění jednotlivých herců na pódiu                                             

Repertoár
Repertoár současných pěti škol divadla nó se sestává z 240 her, vybraných podle vkusu období Tokugawa. Celkový počet všech dodnes známých her je 2000. Můžeme je rozdělit podle různých kritérií. Díla se mohou řadit mezi genzai nó (現在能), tedy hry ze současnosti a se stále žijícími osobami, a mugen nó (夢幻能), které zahrnují snové a fantaskní hry, kde se často vyskytují nadpřirozené bytosti jako například božstva, duchové a démoni. Další rozdělení her rozlišuje mezi dramatickou hrou (geki nó, 劇能) a tanečním vystoupením (furjú nó, 風流能). Avšak nejznámějším a nejpoužívanějším rozdělením je následující podle obsahu her:
  1. Waki nó (脇能, nebo kami mono, 神物) – Náleží zde 39 her, kde vystupuje hrdina božského původu nebo popisuje vznik konkrétního chrámu či svatyně či prostě jen oslavuje určité božstvo. Vyznačuje se obřadním stylem a rozděluje se na dva akty, kdy v prvním se objevuje božstvo v převleku a v druhém odhalí svou totožnost.
  2. Asura nó (阿修羅能, nebo šura mono, 修羅物) se často odehrává v podsvětí, kde se nachází hlavní hrdina, duch slavného samuraje, který se zjeví mnichovi a prosí jej o modlitbu za spasení. Patří sem celkem 6 her, například Tamura a Acumori.
  3. Kacura mono (鬘物, onna mono, 女物) se vyznačuje svým důrazem na koncept júgen. Jako hlavní postava vystupuje žena. Tato kategorie zahrnuje 39 her, například Bašó a Macukaze.
  4. Hry z této kategorie se často označují prostě jako „hry ze čtvrté skupiny“ podle pořadí v programu a zahrnuje patrně ty nejdramatičtější a nejčastěji uváděné hry. Patří sem celkem 94 her a jsou rozděleny do dalších podkategorií: kjóran mono (狂乱物, hry o šílenství), genzai mono (現在物, hry ze současnosti) a onrjó mono (怨霊物, o pomstychtivých duších). Příklady: Aja no cuzumi, hry z cyklu o Ono no Komači, Kinuta
  5. Kiri nó (切り能) – Těchto 53 zakončovacích her má za cíl hlavně rychlý a energický konec plný pohybu a barev. V roli šite často vystupují postavy z mytologie jako například démoni, monstra, atd.
 
Jeviště
Jeviště divadla nó, neboli honbutai (本舞台), má představovat jakýsi magický a posvátný prostor, který spojuje reálný svět a svět nadpřirozený. Má tvar čtverce, který je zakrytý chrámovou střechou, což je patrně pozůstatkem buddhistického původu nó. Pódium je postaveno z cypřišku tupolistého (japonsky hinoki, 檜) a nalakováno pro potřeby tanečníků. Na jevišti je vždy namalovaná macubane neboli borovice, což může odkazovat na představení sarugaku, která se hrála pod širým nebem nebo se jedná o znázornění borovice Jógó u svatyně Kasuga blízko Nary. Pod pódiem se nachází obrovské hrnce, které pomáhají s ozvučením. Toto uspořádání pochází z 18. století, kdy tokugawská vláda nařídil přesné rozměry, materiály a zdobení celého divadla, které se dochovalo dodnes. Stejně tak je každý milimetr jeviště vymezen pro určitou funkci a herci ho mají rozdělený do devíti menších čtverců pro orientaci během představení.


Jeviště                                                        

V každém rohu jeviště se nachází jeden sloup, který je pojmenovaný podle své funkce: wakibašira (脇柱, podle postavení herce waki), šitebašira (仕手柱, podle postavení herce šite), fuebašira (笛柱, podle pozice flétnisty) a mecukebašira (目付柱 či sumibašira, 隅柱, který slouží hercům pro orientaci). Sbor (džiutai) se nachází na pravé straně pódia zvané wakiza (脇座), kam vchází malým vchodem kiritoguči. V zadní části jeviště se nachází místo pro orchestr zvané atoza (後座). Můstek hašigakari (橋掛かり) vlevo od hlavního jeviště vede do zrcadlové místnosti kagami no ma (鏡の間), kde si herec šite nasazuje masku a dostává se do role.  


Nákres jeviště: kagami no ma (1), hašigakari (2), pódium (3), mecukebašira (4), šitebašira (5), fuebašira (6), wakibašira (7), wakiza (8), atoza (9), asistent kóken (10), herec kjógenu (11), schůdky kizahaši (12), širazu (13), borovice č. 1 (14), borovice č. 2 (15), borovice č. 3 (16), zákulisí (17), vchod makuguči zahrazený oponou agemaku (18), kiritoguči (19), macubane (20)                                                                                                    



Masky
Masky (omote, 面) patří patrně k nejvýznamnějším a nejobdivovanějším součástem divadla nó, neboť se jedná o jedny z nejkrásnějších a nejlépe vyrobených masek v historii. Ty nejvzácnější jsou v drtivé většině ve vlastnictví jednotlivých hereckých škol, které je schovávají v speciálních hedvábných pouzdrech vložených do dřevěné krabičky. Masky v sobě nosí silnou symboliku a pro herce i obecenstvo mají i posvátné vlastnosti. Historie masek sahá až k představením sarugaku, která zprvu používala pouze jednoduché masky. Až později se sarugaku inspirovalo více okázalým dengaku a přisvojilo si ozdobnější styl masek.


Obrázek jedné masky nó v různých úhlech                                           

V období Tokugawa se pak použití masek přísně rozdělilo do jednotlivých kategorií. Nyní tedy máme celkem 450 typů rozdělených do 12 skupin, z čehož 6 náleží maskám divadla nó a šest maskám divadla kjógen:

 
  1. Tokušu (特殊) – neboli zvláštní masky pro jednu konkrétní hru. Patří sem masky ze hry Okina, například čiči-no-džo, emmei kadža, hakušiki-džo, nikušiki-džo, kokushiki-džo, atd.
  2. Démoni a božstva (mužská i ženská) – tyto masky jsou inspirovány strážnými božstvy před branami buddhistických chrámů v Kamakuře, například ko-tobide, ó-tobide, šiši-guči, atd.
  3. Džó (尉) – starý muž, může se jednat o živou či mrtvou postavu, například ko-džo, akobu-džo, asakura-džo, atd.
  4. Otoko (男) - masky pro mladé a dospělé muže, například čudžo, imawaka, atd.
  5. onna (女) – masky pro ženy všech věků, například ko-omote, magodžiro, atd.
  6. Rjó – masky pro božské bytosti a duchy
 
Masky nó

Kostýmy
Kostýmy v divadle nó nepředstavují módu žádného určitého období, ale místo toho směšují módní trendy u dvora několika různých ér. Jako vše ostatní i kostýmy jsou striktně rozdělené podle materiálů, barev a vzorů pro určité postavy a role. Svrchní oděv se nazývá kicuke (着付け) a je rozdělen do několika kategorií. Nejpoužívanější je acuita (厚板), což je mužské kimono z těžkého hedvábí. Mužské postavy také často nosí kalhoty hakama (袴) v kombinaci s kariginu (狩衣, roucho pro lov či pro každodenní nošení), nóši (直衣, ozdobnější oděv) či happi (法被, drahé hedvábné zlatem zdobené roucho).
           
Ženský protějšek kimona acuita je surihaku (摺箔), které může být vyrobeno z bílého hedvábí nebo z barevného (v tom případě se nazývá nuihaku). Ženské kimono vyrobené z drahého brokátu se nazývá karaori (唐織). Pod kimonem okolo krku se nosí límec eri a opět svou barvou poukazuje na charakter postavy (bílá pro dámu z vyšší společnosti a červená pro ženu nižšího původu). Existují také dva typy ženského roucha: volnější čóken a u pasu upnutý maiginu určený k tanci. Součástí kostýmů jsou i různé paruky (kacura, 鬘), ozdoby do vlasů, čepce podle funkce dvořanů, koruny a další přikrývky hlavy. Kostýmy pro role prostého obyvatelstva jsou vyrobeny z konopné látky ve spíše tmavých barvách.
 
Rekvizity

Rekvizity neboli cukurimono (作り物) mají funkci ukázat daný předmět v jeho nejčistší podstatě. Rekvizity větších rozměrů (například čluny, vozy, chatrče) se často vyrábějí pouze jednorázově z bambusu, který se obalí bílou látkou. Naopak rekvizity, které používají herci při představení, mají velice ozdobné a realistické provedení. K takovým nejčastěji patří například vějíř, ale ten může představovat mnoho jiných předmětů jako například meč, štětec na psaní, flétnu a mnoho dalších.


Národní divadlo v Tokiu s ukázkami z představení divadla nó a kjógen


ZDROJ: ORTOLANI, Benito. The Japanese Theatre. E.J. Brill, 1990., ntj.jac.go.jp, wikipedia.org, youtube.com
FOTO: Aleksandar Bondikov/flickr.com, wikipedia.org

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9