Cesty buddhismu – „Učení velkého vozu“ II.

16:02 | 15.01.2014 Zíza 0
Pokračování cest buddhismu. Tentokrát jdeme do Koreje a Japonska. Co se dělo s buddhismem, když došel do těchto zemí?
Chrám Kinkakudži
Chrám Kinkakudži FOTO: trekearth.com

Buddhismus v Koreji

V době, kdy na Korejské území vkročilo buddhistické učení, byla Korea rozdělena na tři království – Kogurjo, Pekče a Sillu. Korejští historikové stále nemají jasno, kdy přesně do Koreje přišel, ale nejčastěji se uvádí, že v roce 372 byl přijat v Kogurju a o dvanáct let později byl přijat v Pekče. V obou případech byl buddhismus přijat královskými rody jako součást otevřenosti čínské kultuře. V Sille byl přijat až na začátku 6. století taktéž královským rodem. Zřejmě byl buddhismus vládci považován za vhodný prostředek k centralizaci moci.
 

Kamenný Buddha postavený za éry Silla jako pocta buddhistickému mistrovi

Za doby Třech království byl buddhismu využíván spíše k modlitbám za blaho státu a v největších chrámech se konaly obřady na ochranu státu. Mimo jiné mniši poskytovali i poučení o etice. Po roce 1400, za éry Čoson (1392-1910, to už byla Korea sjednocena), se situace změnila – buddhismus byl vytlačen jako nechtěný a protistátní konfucianismem, respektive neokonfucianismem. Posledním významným závanem buddhismu v korejské historii je účinná obrana proti japonské invazi (1592-1598), kdy Hjudžong („Velký mistr ze Západních hor“, 1502-1604) velel mnišským bojovým oddílům. V ústraní korejský buddhismus zůstává až do začátku 20. století.
 

Buddhismus v Japonsku

Mezi jinými vlivy kontinentální civilizace patří i buddhismus, který se v letech 538-552 přestěhoval do Japonska z Pekče, korejského království, jehož král daroval sošku Buddhy Šákjamuniho a texty súter jamatskému dvoru. Ale ani tady nebylo přijetí buddhismu snadné. Tehdejší císař Kimmei zastával funkci vrchního šintoistického kněze v kultu bohyně Amaterasu, a tak se nijak zvlášť nechtělo buddhismus vítat. Proto určil rod Sogů, kteří měli „na zkušenou“ uctívat Buddhu, a podle výsledku, jenž jim to přinese, se uvidí, jestli je buddhismus škodlivý či nikoliv. Výsledky nebyly jednoznačné, a tak se buddhismus definitivně prosadil až poté, co se roku 593 po vraždě císaře Sušuna ujala vlády císařovna Suiko a princ Šótoku. Byl to právě on, kdo se zasloužil ve své době o největší rozmach buddhismu - podporoval stavbu chrámů i klášterů, zval k císařskému dvoru mnichy z Číny či Koreje, založil nejstarší existující klášterní komplex v Japonsku, chrám Hórjúdži.


Hlavní hala Hórjúdži

V následující období se rozvíjely desítky škol (např. „šest narských sekt“, mezi ně patřily sekty Sanron, Džóžicu, Hossó, Guša – někdy Kuša –, Kegon a Ricu), původ měly v Číně, ale v Japonsku se občas jejich učení podstatně změnilo. Většina z nich zanikla, ale některé můžeme nalézt aktivních dodnes. Zmíníme si dvě, které předchozí úplně zastínily – školy Tendai a Šingon. Obě tyto školy byly do Japonska přineseny téměř ve stejnou dobu z Číny.
S první zmiňovanou školou seznámil japonské prostředí roku 805 mnich Saičó, posmrtně Dengjó daiši. Své učení opíral o Lotosovou sútru, s níž úzce souvisí i kult vzývání vznešeného jména buddhy Amidy. Za duchovní centrum si vybral horu Hiei u Kjóta, kde založil chrám Enrjakudži. V 16. století se však komplex tří tisíc budov plných ozbrojených mnichů stal nebezpečným, a tak roku 1571 podnikl Nobunaga Oda proti klášteru překvapivý útok, během něhož byl téměř celý objekt vypálen. Přesto Enrjakudži přežil do dnešních dnů, ačkoliv pozbyl své dřívější velikosti, těší se mezi japonskými buddhisty velké vážnosti.


Pohled na horu Hiei z chrámu ve vesničce Ócuka

Tím druhým mnichem by Kúkai, posmrtně Kóbó daiši, který se vrátil roku 806, a přivezl s sebou učení Šingon. Uctívá se zde buddha Vairóčana (japonsky Dainiči, mimo jiné bohyně slunce Amaterasu má být jednou z jeho reinkarnací) a zvláštní důraz se klade na různá zaklínadla, magické formulky, mše za mrtvé, což se brzy – stejně jako v Číně – stalo oblíbeným. Díky tomu má Šingon blízko k ezoterickému buddhismu (prostřednictvím rituálních úkonů a mystické praxe se snaží obnovit účast člověka na tajuplných procesech vesmírných i lidských). Centrem školy je hora Kója (nedaleko Wakajamy) a je jím i dnes.

Aby buddhismu v Japonsku vůbec mohl „zdomácnět“, musel si nejprve vyřešit otázku spoluexistence s domácím náboženstvím a s jeho bohy, kami. Protože tohle dělal buddhismus i několik století předtím v Číně, měl v tom svou praxi a koexistence byla zařízena pomocí zkušenosti: kami se ztotožnila s některými z bódhisattvů či i buddhů. Takový systém fungoval až do éry Meidži a dodnes je znám pod označením rjóbu šintó („duální šintoismus“).
Ale opravdu celonárodním náboženstvím se buddhismus stal až za éry Kamakura, kdy se v Japonsku objevila sekta Čistá země, jež uctívala buddhu soucitu Amidu. Podle mnicha Hónena (1133-1212) stačilo vzývat jeho jméno a člověk se zrodil v jeho zemi, Čisté zemi (viz Buddhismus v Číně). Jehož nauku ještě zjednodušil mnich Šinran (založil sektu Džódó šišú, dnes má kolem osmi miliónů věřících).


Buddha soucitu Amida

Podobnou nauku šířil mnich Ničiren (1222-1281), kde se však věřící nedovolávali buddhy Amidy, ale Lotosové sútry (Namu mjóhó Rengekjó – budiž pozdravena Lotosová sútra skvostného zákona). V roce 1930 byla na principech učení Ničirenovy sekty založena společnost Sókka Gakkai („Společnost pro podporu tvůrčích hodnot“), která roku 1964 podpořila vznik nové strany Kómeitó a vstoupila do politického života.

Za éry Kamakura vznikly také meditativní školy zenového buddhismu, které spíše než předchozí, jež měly úspěch mezi obyčejnými obyvateli, si získaly oblibu u samurajského obyvatelstva. Mezi nejdůležitější zenové školy patří Rinzai, založená 1191 mnichem Eisaiem, a Sótó, založená 1227 mnichem Dógenem.

Buddhismus v Japonsku od 17. do 19. století nezažil žádný velký rozkvět (navíc od roku 1870 se šintoismus oficiálně stává státním náboženstvím a buddhismus se potlačuje). Až ve 20. století chytil nový dech a rozvinul se ve spoustu nových sekt (např. již zmiňovaná sekta Sókka Gakkai, Šugendó či Hongaku).
 
 
Zdroje: ECKERT, Carter J., LEE, Ki-baik, LEW. Young Ick ROBINSON, Michael, WAGNER, Edward W., Dějiny Koreje; JANOŠ, Jiří, Japonsko a Korea: Dramatické sousedství; COLLCUUT, Martin, JANSEN Marius, KUMAKURA, Isao, Svět Japonska; REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M., Dějiny Japonska; EARHART, H. Byron, Náboženství Japonska; ELLWOOD, Robert, Japanese Religion - The Ebook

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9