Japonské divadlo džóruri/bunraku

14:00 | 04.06.2019 Morrigan 0
Japonské loutkové divadlo džóruri patří mezi nejobdivuhodnější a nejpropracovanější loutková divadla na světě. Tento článek vám představí nejen divadlo samotné, ale i jeho historii a významné osobnosti, které se o jeho vznik a vývoj zasloužily.
Loutka bunraku v Gionu
Loutka bunraku v Gionu FOTO: Richard Forward/flicker.com

Co je džóruri/bunraku?

Džóruri (浄瑠璃) je loutkové divadlo pocházející z Japonska, které zažilo největší rozkvět bok po boku s neméně populárním divadlem kabuki v období Tokugawa, kdy došlo k rozkvětu měšťanské kultury. Jedná se o umění sjednocující tři populární formy a to: loutkářství, zpěv a vyprávění příběhů. Název džóruri, který znamená „čirý křišťál,“ původně označovalo jméno hrdinky ze hry ze 16. století o Minamotovi Jošicunem, tradičním hrdinovi japonských příběhů. Druhý název bunraku (文楽) pak pochází od slavného loutkáře Uemury Bunrakua (1737-1810) z Awadži (považovaném za domov japonského loutkářství), který toto umění pomohl znovu oživit v Ósace. V roce 2003 bylo divadlo džóruri prohlášeno za mistrovské dílo ústního a nehmotného děditství lidstva UNESCO.

 

Historie

Počátky a rané dějiny loutek v Japonsku jsou spíše nejasné, ale zdá se, že existuje spojitost mezi loutkovým divadlem v Japonsku a dalšími zeměmi jako například v Číně, Turecku nebo Řecku. Dá se také vysledovat příbuznost s romskou kulturou, kterou připomíná zejména kočovný způsob života nejstarších japonských loutkářů zvaných kugucu mawaši (傀儡 回し), kteří, jak zaznamenávají dokumenty z období Heian (794-1185), cestovali po Japonsku a předváděli své umění, zatímco jejich ženy se živily například věštěním. Nejstarší název pro loutky kugucu se pak datuje do 8. století, kdy se loutky používaly patrně k náboženským účelům.
 

Nejvýznamnějšími předchůdci džóruri se zdají být tzv biwa hóši (琵琶法師), potulní slepí mniši, kteří za doprovodu strunného nástroje biwy vyprávěli slavné příběhy jako například Heike monogatari o boji dvou velkých rodů: Minamotů (源 ) a Tairů (平氏). První krok k nové formě umění udělali mniši jménem Sawazami Kenkjó a Takino Kótó (který z nich byl první, je otázkou) a místo biwy začali své vyprávění doprovázet harmoničtějším a modernějším šamisenem. Byli to však jejich učedníci, kdo se zasloužil o vznik samotného loutkového divadla džóruri v poslední dekádě 16. století. Sawazamiho učedník nejčastěji jmenovaný jako zakladatel divadla džóruri, Menukija Čózaburó, se rozhodl spolupracovat s loutkářem Džirórbeiem a k tomu, patrně díky svému měšťanskému původu (zabýval se zdobením jílců mečů), obohatil repertoár původních samurajských příběhů o témata bližší městskému obyvatelstvu.
 

V období raného vývoje divadla džóruri se mluví zejména o dalším učedníku Sawazamiho Sacumy Džóuna, pěvci a vypravěči, jenž pokračoval v oblíbených hrách z repertoáru Heike monogatari, které se ve vojensky zaměřeném Edu (dnešním Tokiu) těšily velké oblibě. Sacumovi následovníci se také zasloužili o vznik takzvaných her kimpira (pojmenovaných podle hrdiny Kimpiry), jenž se vyznačovaly velkým důrazem na násilí a agresivitu na úkor dialogu či děje. Mezi nejznámější autory a vypravěče těchto her patřil Sakurai Tamba, kterému se v zápalu hry často podařilo loutku i rozbít.
 

Přechodem mezi starým a novým džóruri přišel v osobě Udžiho Kagy no džó, jenž ubral na agresivitě her kimpira předchozí éry a zaměřil se naopak na realističnost a kultivovanost svých představení. Dalším jeho velkým úspěchem byla spolupráce s Takemotem Gidajú (1651-1714) jedním z nejvlivnějších a nejslavnějších vypravěčů své doby, jehož obměny a úpravy se staly standardem a jehož spolupráce s Čikamacuem Monzaemonem (1653-1725) vynesla divadlo džóruri na výsluní. Spolu pak odstartovali éru nového divadla džóruri, které překonalo i nesmírně populární divadlo kabuki.
 

S restaurací císařské moci Meidži (1868), kdy se celé Japonsko po hlavě vrhlo do modernizace všech možných odvětví, se i divadlo snažilo odpovědět na přání doby. Nicméně na rozdíl od kabuki se džóruri nedokázalo vzpamatovat dost rychle na to, aby si udrželo svou popularitu i v době hektického vývoje. V roce 1909 se divadlo džóruri přidalo do monopolu bratrů Šočikuových, kteří tak ovládali veškerou tradiční (i moderní) divadelní produkci. První polovina 20. století však pro džóruri znamenala spíše neúspěchy s občasnými úspěchy jen za přispění státního financování v době války, kdy se veškerá produkce soustředila na propagandistická představení a patriotické hry. V roce 1945 kvůli náletům málem přišli o veškeré vybavení, nicméně v roce 1956 již měli divadlo nové a došlo i o snahy zmodernizovat velice konzervativní prostředí divadla džóruri za účelem přilákat více zájemců o loutkářské řemeslo, kterých bohužel stále ubývá.
 

Národní divadlo bunraku v Ósace



Loutky

Loutky jsou vyrobené ze dřeva a jejich výška a váha se odvíjí od typu postavy, ale obecně se dá říci, že měří přibližně 130-150 cm a mohou vážit až 10 kilo, přičemž konečná váha se může ještě navýšit z důvodu například honosného a těžkého kostýmu. Typy loutek se pak rozlišují podle počtu loutkářů potřebných k ovládání či podle pohlaví a věku. Existují tak loutky (často se jedná o hlavní postavy), které vyžadují tři loutkáře, nebo loutky (vedlejší postavy), které zvládne ovládat pouze jeden loutkář. Dále můžeme loutky rozdělit na mužské, které bývají větší, a ženské, jež jsou menší a nemají nohy.
 

Celkově existuje 30 různých druhů loutek pojmenovaných podle postav, které představují, přičemž někdy se dají použít i na jiné postavy a někdy se jedná o loutky unikátní, které jsou určené pouze pro jedinou postavu. Nejnáročnější na ovládání je samozřejmě hlava, kde loutkář prostřednictvím složitého mechanismu musí umět ovládat pohyb očí, obočí a pusy. Vlasy loutek jsou vyrobené z pravých vlasů. Dále existuje 9 základních typů rukou s 24 variacemi a 4 typy nohou určených pouze pro mužské postavy, neboť ženské postavy nohy nemají a pohyb nohou pod kimonem je pouze naznačen. Nedílnou součástí loutek jsou i honosné kostýmy (což samozřejmě závisí na postavě).
 

Loutky bunraku v Národním divadle bunraku v Ósace v Japonsku

Loutkáři

V období Heian se záznamy zmiňují o tzv kugucu mawaši, tedy kočovnících žijících na okraji společnosti, jejichž ženy měly pověst vědem či prostitutek. Podobně jako ostatní divadelní umělci se i loutkáři v minulosti netěšili příliš velkého obdivu a patřili mezi spodinu společnosti. Mnoho loutek tak bylo nalezeno v tzv sandžo neboli vesnicích obyvatel vyloučených ze společnosti (napřiklad tanečnice širabjóši a sangaku, prostitutky, herci, vyhnanci). V takovém postavení se loutkářům samozřejmě nedostalo žádného vzdělání.
 

Loutkáři divadla džóruri museli procházet velice tvrdým výcvikem (kvůli kterému se tato profese v moderní době setkává s menším zájmem než dříve). Profesionální loutkář prý totiž musel 10 let cvičit ovládání nohou, dalších 10 let ovládání levé ruky a dalších 10 let ovládání pravé ruky a hlavy. Trvalo tedy 30 let než se loutkář dostal k hlavním rolím. Podobně jako herci tradičních divadelních forem i loutkáři divadla džóruri dědí své řemeslo v rodinách.
 

Hlavní role, jak již bylo řečeno, musí být ovládány třemi loutkáři: hlavní loutkářem (omozukai), který ovládá hlavu a pravou ruku a vyznačuje se tím, že na rozdíl od ostatních dvou loutkářů nosí ozdobné kimono; druhým loutkářem (hidarizukai), který ovládá levou ruku pomocí tyče (neboť hlavní loutkář zabírá veškerý prostor za loutkou), a třetím loutkářem (ašizukai), který ovládá nohy. Druhý a třetí loutkář jsou oděni v černém oblečení se zakrytými obličeji.
 

Ukázka mechanismu v hlavě loutek


Vypravěči a pódium

Na rozdíl od loutkářů, kterým se nedostalo dostatečného vzdělání, se vypravěči těšili velikému respektu veřejnosti zejména díky své znalosti literárních děl. V období Tokugawa (1603-1868) dokonce mohli od císařského dvora získat titul džó, na jehož základě jim mohl být prokazován stejný respekt jako například samurajům. Všeobecně se dá říci, že vypravěč funguje jako univerzální herec, který hraje všechny postavy v celé hře. Zpravidla sedí v levé části pódia, kde se také nachází text hry (i když jej vypravěč nepotřebuje), v obřadním oblečení kamišimu. Zajímavostí je, že na rozdíl od loutkářů, kteří často dědí své umění v rodinách (jako ostatně třeba i herci kabuki či jiná odvětví), vypravěči své umění zpravidla v rodině neudržují, neboť je zapotřebí velkého hlasového rozsahu, který není zcela běžný.
 

Vlivem divadla kabuki, kterým se džóruri inspiroval taktéž v oblasti her, džóruri využívá velice podobného pódia a kulis, přičemž moderní džóruri si navíc vypůjčilo i most hanamiči.
 

Ukázka z představení bunraku


ZDROJE

  • Ortolani, Benito. The Japanese theatre: from shamanistic ritual to contemprorary pluralism (E.J. Brill, Leiden, 1990).
  • Bunraku. Encyclopaedia Britannica: britannica.com/art/Bunraku
FOTO: flickr.com, wikipedia.org

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9