O symbolice haiku a japonské symbolice vůbec

06:02 | 26.01.2019 Zita 0
Dnes se ponoříme do hlubin symboliky haiku, které jsou neodmyslitelně spjaté i s výchozí symbolikou japonskou. Zaměříme se jak na sezónní slova, tak na symboliku barev, ovšem i na řadu dalších symbolů.
Tradice přírodních motivů je zde velmi dobře pochopitelná
Tradice přírodních motivů je zde velmi dobře pochopitelná FOTO: Lucie Onari Kreslová
Pro objevení všech poetických krás, které jsou v haiku skryté, je zapotřebí především dvou věcí. První představuje otevřená mysl čtenáře, připravená jak na náměty neočekávané, tak na motivy nám již dobře známé. Záležitostí druhou je alespoň přiměřené porozumění obsahu básně a symbolů, které jsou v ní skryty. Přihlédneme-li ke skutečnosti, že symbolika barev a dokonce i symbolika celá sama o sobě se liší na základě kultury či kontinentu, můžeme se v oblasti obecného porozumění setkat se značnými rozdíly.

Abychom úspěšně pochopili, jak symbolika vlastně funguje, musíme nejprve porozumět terminologii samotného symbolu. V podstatě se jedná o vyjádření většinou abstraktní skutečnosti obecně uznávaným pojmem. V umění je tato technika často používána k aktivnímu zapojení diváka, který na základě symbolu musí subjektivně najít jeho význam či zdůvodnění. Takováto možnost interpretace pak pochopitelně otevírá dveře různým způsobům, jak si jednu jedinou skutečnost vlastně vůbec vyložit. Pokud hovoříme o symbolismu jako o určitém typu umění, představuje odlišné vysvětlení každého z nás záležitost přinejmenším vítanou, přičemž umělec sám mnohdy ani neposkytne vodítko, jak o daném symbolu smýšlel původně on.

Hovoříme-li však o haiku, je pro správné pochopení celé básně někdy zapotřebí sjednotit náš dojmový výklad symbolu s tím oficiálním básníka. Vzhledem k naprosté neexistenci jakékoliv explicitnosti pak tato vyžadovaná operace prezentuje poměrně těžký úkol.

Většinou se v haiku setkáváme se čtyřmi základními okruhy symbolů a jejich případnými kombinacemi. Jak jsme si již vysvětlili v článku prvním pojednávajícím o vývoji haiku, již od dob velkého básníka Bašóa se v posledním verši básně skrývá na první pohled nenápadné sezónní slovo, v japonštině označované jako kigo, které svým využitím, vzhledem či jinou vlastností asociuje určité roční období, den či měsíc. Otevřeme-li sbírku haiku, můžeme si všimnout často se vyskytujících námětů, přičemž právě ony se takovýmto opakovaným užíváním nakonec staly veřejně uznávaným symbolem určitého období. Vzhledem k tomu, že některé z nich jsou sice hluboce zakořeněné v japonské kultuře, ale jejich přiřazení k určitému období by se mohlo jevit jako diskutabilní, byl nakonec ustanoven slovník sezónních slov zvaný saijiki, v němž si autoři mohou pomoci s výběrem hledaného sezónního slova. Slova jsou v něm obvykle řazena do pěti období- jara, léta, podzimu, zimy a Nového roku.

Téměř všude na světě je jaro chápáno jako období začátku, ve kterém se příroda probouzí po náročné zimě. Krajina se rozeznívá nejrůznějšími zvuky, všechno začíná kvést a vzduch pěkně voní. Právě takovéto vjemy, zvířata a rostliny se pak stávají ikonou daného období.  Typickými reprezentanty jara se tak přirozeně staly květy třešní i švestek a žáby, nesmíme však zapomenout ani na kamélii.

Léto, dobře známé pro své parné dny a o zlomek chladnější noci, má symbolů celou řadu. V haiku se objevují motivy lilku, cikád, koní, krátkého kimona, slunečníku či studených nudlí zvaných soumen. Někteří své haiku věnují popisu příjemného nicnedělání ve dne a poslechu zvuků léta večer. Mezi ty notoricky známé patří noční pění kukačky nebo cvrčení cikád. Pro mnohé je symbolem léta pozorování či chytání světlušek, komárů a much.
 
 Patrně nejpoetičtější období pak přichází na podzim. Listy lákají svými barvami, když nepřijdete, zmizí nepozorovaně pryč. Silná zeleň předešlých dnů se ztrácí do dáli, věci se přes léto unavily a stárnou. Takovéto momenty jsou přitom přirozeně ideální pro zachycení melancholické krásy japonského umění, což dává nejen mnohým básníkům prostor k sebevyjádření. Náměty, které na podzim málokoho překvapí, jsou jak zářící Měsíc a Mléčná dráha, rovněž tak sklízení rýže, zbarvené listy, jablka i hrozny a cvrkání cvrčků.

Zima standardně naváže nejrůznějšími variacemi na motivy sněhu, ledu, ústřic a v době moderní též Vánoc. Samostatná kapitolka je většinou věnována i Novému roku, jenž se nese ve znamení prvního východu slunce, prvních kaligrafií, vrabců a novoročního vývaru s mochi knedlíčky, zóni, který bývá tradičně doprovázen miskou rýže obsahující sílu sedmi bylin.



Princip všech výše uvedených symbolů vzniká na základě obecného povědomí o daném jevu ve spojitosti s určitým obdobím. Další velkou skupinou symbolů, kterou známe v lehce jiném provedení i v Evropě a na dalších kontinentech, je symbolika barev. Přihlédneme-li k faktu, že Japonsko, jakožto ostrovní stát, se vyvíjelo řadu století velice izolovaně od ostatních kultur, přijde nám hned lépe pochopitelné, že i základní kulturní nastavení a vjemy se často až pozoruhodně liší.

Působení kulturního vlivu můžeme do jisté míry pozorovat například v symbolice červené, která nese jak tradiční evropské významy v podobě vášně, radosti a krve, tak též poselství spojené právě s krví vyjadřující očistu a obětování. Zajímavou roli hraje i bílá, jež je neodmyslitelně spjata se smrtí a smutkem, ovšem taky s čistotou a pravdou. Významově posunutou je zde barva černá, která sice rovněž asociuje smrt, nicméně prezentuje i nicotu, vztek a tajemství. Poměrně promyšlený význam dostala barva užívaná především pro pracovní a školní uniformy, modrá, jež v Japonsku představuje věrnost, pasivitu a štěstí.
Ačkoliv ostatní barvy taktéž znázorňují mnohé, jejich všeobecné chápaní je ve většině případů odvoditelné na základě pocitů, které v nás vyvolávají. Oranžová svojí zářivostí prezentuje lásku, růžová ženskost a mládí, zlatá bohatství, zelená čerstvost, vitalitu a energii.

Třetím okruhem symbolů, jenž v haiku nacházíme, jsou symboly přírodní, které se sice občas překrývají se sezónním slovem, své pevně stanovené místo si však vydobyly i na pozici prvních dvou veršů. Někteří odborníci tyto symboly řadí ještě dále do podrobnějších skupin na květiny, živočichy a motivy z říše neživé, nicméně námi hledaný smysl i bez jakéhokoliv řazení zůstává stále stejný.

Pečlivého pozorovatele přitom hned na začátku bádání překvapí hned několik věcí. Na základě četnosti jevu ve všech typech literatury si můžeme dobře všimnout, že některé vlastnosti mají o poznání více reprezentantů než vlastnosti jiné. Z takovéhoto zjištění pak logicky vyplývá, že každý národ je do jisté míry orientován na specifický okruh rysů, kterým věnuje buď větší pozornost, nebo na ně klade alespoň větší důraz. Asi nebude náhodou, že jedním ze znaků Japonci hojně užívaných je vytrvalost, jež je snad odnepaměti s japonskou kulturou spjatá víc než kdekoliv jinde na světě. Její obvyklí reprezentanti tak zasahují jak do rostlinné, tak živočišné říše, přičemž příkladem uvedeme vždy dopředu letící vážku, symbol císařské rodiny, chryzantémový květ, či japonskou ikonu kapra označovaného koi. Častému setkání se nevyhneme ani s jeřábem, uměleckým ztvárněním dlouhověkosti a štěstí. Vzhledem k tomu, že jeřáb svůj život tráví pouze s jedním partnerem, narazíme na něj i ve spojitosti s manželskou věrností a svatbou. V papírově podobě symbolizuje naději a mír.
 
Velice zajímavou oblast pak představují symboly vycházející z významové podstaty japonského jazyka, což je například případ žáby, kaeru, která de facto i nyní funguje jako amulet pro cestující, kteří se mají šťastně vrátit domů, což se v japonštině řekne taktéž kaeru. Hlubšího významu takto nabývá i koi, což zde mimo označení japonského kapra znamená též lásku, takže v případě, že se autor rozhodne pojmenovat svou povídku Koi, čtenář by se měl držet na pozoru, zda se bude jednat o příběh o kaprovi, lásce či dokonce lásce k němu.

Z živočišné říše pak nesmíme zapomenout ani na asijský symbol síly a moudrosti, draka. Populárním reprezentantem říše rostlinné je sakura, symbol dočasnosti a japonských estetických ideálů v jednom. Na vysvětlenou, japonská kultura své kulturní zázemí hluboce zakořenila v estetickém principu mono no aware, jehož hlavní myšlenkou je, zjednodušeně řečeno, hledání krásy pomíjivých věcí. Ukázkovým příkladem se stala právě dočasná krása květů sakur, jejíž kouzlo bylo vyjádřeno v dílech mnohých.

Jakýmsi představitelem japonské kultury v Evropě a zámoří obecně se ukázala být i bonsai, miniaturní zmenšenina opravdových stromů. V japonské literatuře symbolizuje harmonii a rovnováhu, dalšími umělci často vyhledávaný symbol, květ lotosu, je zase ikonou čistoty a Buddhy. Vzhledem k rozsáhlosti a neuvěřitelné rozmanitosti přírody po celém světě se v případě užití přírodních symbolů jedná v podstatě o nikdy nevyčerpatelné a navíc stále aktuální motivy, což umělcům nabízí možnost objevovat nové a stále nepoznané kombinace, které dychtivému čtenáři představí o něco více než obecně známé kouzlo pinií ve větru.

Jakožto poslední okruh pak zbývá symbolika postav, rituálů a objektů s nimi spjatých a případné kombinace všech okruhů předešlých. Ačkoliv haiku představuje poměrně starší literární formu, dokázalo si svou popularitu a kouzlo udržet i v letech velkých literárních změn. Dalo by se dokonce říci, že jak se vyvíjí společnost, haiku se vyvíjí s ní- do literárního jazyka přicházejí nová slova, již nepoužívané slovní obraty zanikají a jsou tak nahrazovány novými. S nastupujícími technologiemi a neočekávanými situacemi se objevují nová témata, původní smysl obdivovat skrz haiku přírodu se sice do jisté míry zachoval, zároveň však expandoval a přizpůsobil se době. Takováto flexibilita a rostoucí oblíbenost lidmi po celém světě naznačují, že haiku stále představuje jednu z forem básně, s kterou budeme moci i nadále vyjadřovat prchavé momenty nadcházejících zítřků.
 
© Lucie Onari Kreslová

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9