​Zahájení festivalu Hou Hsiao-hsienových filmů [Recenze]

15:00 | 05.05.2017 ilonad 0
Hou Hsiao-hsien, jeden z nejlepších a nejpozoruhodnějších filmařů současnosti, zavítal do Prahy, aby zahájil filmový festival snímkem Květy Šanghaje. Jaké jsou mé dojmy ze zahájení a z filmu, který vyprodal celé pražské kino Ponrepo?
Hou Hsiao-hsien
Hou Hsiao-hsien FOTO: http://nfa.cz/cz
Na druhý májový den byl stanoven počátek události „Hou Hsiao-hsien in Prague“, festivalu o 8 filmech tohoto věhlasného taiwanského režiséra s vlastním filmovým jazykem. Hou Hsiao-hsien (1947), který je ikonou nové taiwanské filmové vlny, získal Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu za snímek „A City of Sadness“ (1989) a ocenění pro nejlepšího režiséra na Filmovém festival v Cannes za film „The Assasin“ (2015). K jeho oceňované tvorbě patří také film „Flowers of Shanghai neboli „Květy Šanghaje“ (1998), kterým pražský festival Hou Hsiao-hsienových filmů započal v kině Ponrepo.

Promítání předcházel proslov čínského velvyslance pana Wanga a  následoval nejistý, až rozpačitý, krátký anglický úvod moderátora, jehož nepříliš výraznému projevu jsem bohužel byla schopná porozumět jen stěží. Z toho důvodu jsem ani nepostřehla, že přehlídka začne ihned filmem a nikoliv ukázkou výběru z filmové tvorby Hou Hsiao-hsiena.

„Květy Šanghaje“, které jsou natočeny podle románu spisovatele Chan C‘-jüna (1856-1894), jsou určitou sondou do luxusních šanghajských nevěstinců, tzv. květinových domů, ke konci 19. století. Statická kamera, která místy plynule klouže z jednoho záběru na druhý, nám ukazuje vhled do života několika květinových dívek, jejich zákazníků a patronů.

Divák má možnost sledovat vývoj vztahu mezi slavnou dívkou Rumělkou a panem Wangem, který k ní zahořel velkou láskou a dochází za ní již několik let. Jejich vztahem, který je na principu push-pull, otřásají mnohé aféry. A i když Wang dodrží svůj slib ohledně splacení dluhů Rumělky, tak ta se do sňatku, který by ji vysvobodil z veřejného domu, nežene. Naopak kurtizáně Smaragd se vize vykoupení a následného zisku svobody více než zamlouvá, ovšem váhá nad tím, zda k dosažení svého snu využít pomoci pana Luo či nikoliv. Slečna Perla zase radí Drahokamu a Nefritu, mezi kterými panuje určitá nevraživost. A Nefrit, nešťastná ze zpráv o zasnoubení jejího milence, uvažuje o milenecké sebevraždě za pomoci čistého opia. Ve filmu figuruje pochopitelně větší množství postav a divák tedy musí být na pozoru, aby se nezamotal do postav dívek, které jsou většinou pojmenované po květinách nebo cenných předmětech.



Před projekcí filmu jsem si sice přečetla brožurky, ale i tak jsem nevěděla, co přesně mám očekávat. Na nejistotě se však podepisovala i má neobeznámenost s čínskými poměry daného období. V hlavě mi vyskakovala otázka, proč zvolili zrovna film o prostituci jako zahajovací snímek festivalu. Mé obavy, že půjde o snímek šokujícího rázu, však neprávem pramenily ze stereotypizace zobrazení asijských společnic, které jsem byla až doposud vystavena. Jednoduše řečeno, snímek „Květy Šanghaje“ mě nadchnul. Film měl překvapivě romantický nádech a citlivě zobrazil lásku mezi květinovými dívkami a jejich hlavními milenci, kteří se k nim chovali něžně. Člověk měl až pocit, že v dívkách veřejných domů muži hledají jakousi pravou lásku, i když aférám se též pochopitelně nevyhnuli. Také mě překvapilo, jak film velmi stavěl na dialogu. K mému dalšímu překvapení snímek neobsahoval naturalisticky zobrazené scény, kdy by dívky byly bity nebo kdy by muži byli brutální a násilně uspokojovali své chtíče.

 

Dále mě zaujala úplně první scéna, kde dívky doprovázely zákazníky, kteří se rozhodli hrát hru (podobnou hře kámen, nůžky, papír), u které poražený musel vypít pohár alkoholu. Dívky stály za svými zákazníky (sem tam za svého zákazníka vypily víno pro poraženého) a jenom ojediněle vstupovaly do konverzace či do hry zákazníků. To na mě vytvářelo dojem, že muži tvoří jakýsi vnitřní kruh a dívky pak kruh vnější, jenž se může propojit s vnitřním kruhem konverzace jen v některých případech. Ve filmech, kde jsou zobrazené japonské gejši, je však dynamika společnic se zákazníkem vyobrazena úplně jinak – gejši naopak součástí onoho vnitřního kruhu jsou a hodně se zákazníkem intereagují (v rozverném stylu), takže pozornost je mnohem více věnována samotným gejšám. 

Film tedy zásadní měrou těží z dialogů a instrumentální hudba evokující Čínu tak zaznívá jen ojediněle. Určitý lyrický ráz dýchající skrze knižní předlohu je umocněn barevným provedením filmu, který je celý natočen v oranžovo-hnědém spektru, přičemž mnoho scén je natočeno v lehkém přítmí lamp. I samotné přechody navozují dojem, jako když jednu zhasínáte.

 

Práce s kamerou je místy statická, ale nevznikají žádná hluchá a nudná místa. Hou Hsiao-hsien v jednom rozhovoru uvedl, že velmi pečlivě vybírá záběr kamery a jednu scénu točí maximálně třikrát, což jenom dokazuje jeho preciznost. Sama jsem byla překvapená, jak scény, v nichž změna záběru nebyla podána střihem (= jednu chvíli kamera se zaměří na postavu A a v další chvíli je v hledáčku kamery jenom postava B), má velkou váhu a diváka přímo vtáhne do děje. A pokud se režisér rozhodne ukázat jinou scénu, tak pohyb kamery je vždy plynulý, jako kdybychom zpomaleně brouzdali očima po stránce, což mi přišlo svým způsobem úchvatné. Pozoruhodné je také to, že ne vždy je vidět do tváře postavě, která mluví- někdy postava při své replice není ani v záběru nebo je obrácena zády, což ponechává určitý prostor pro představivost či tajemno.

Taiwanský velikán dále uvedl, že usiluje o to, aby rám nebyl uzavřený a snaží se pracovat s prostory po stranách a hloubkou prostoru. Jistého ohraničení jsem si všimla pouze u dvou záběrů, kdy kamera ukazuje vhled dveřmi, anebo když kamera zůstává mimo místnost, v které se postavy nacházejí. Bohužel jsem se již nestačila režiséra zeptat na důvod, proč tak byly podány zrovna dané scény.

 
Moderátor s čínským velvyslancem                    Hou Hsiao-hsien s prof. Lomovou

Po projekci následovaly asi dvě otázky určené režisérovi a poté velmi obšírně mluvila scénáristka Chu Tien-wen a paní profesorka Lomová, jež poukázaly na několik aspektů dané doby: Nevěstince v Šanghaji byly mimo jurisdikci císaře (byly v britské koncesi) a úředníci tam rádi chodili hledat lásku i přes jasně stanovený zákaz. V patriarchální čínské tradiční společnosti byli totiž muži brzo nuceni do sjednaných sňatků, aby splodili děti, a tak v tomto ohledu moc místa pro pravou lásku či vášeň zrovna nezbylo. Květinové dívky tak měly díky svému „řemeslu“ jak možnost společensky se stýkat s vysoce postavenými lidmi, tak určitou ekonomickou nezávislost a pozici, čímž se lišily od obyčejných žen v tradiční čínské společnosti.

Seznamování dívek se zákazníky bylo rituálním způsobem namlouvání, a proto chvíli trvalo, než začali sdílet společné lože. Dívky, s kterými bylo nakládáno humánně a provdaly se za svého patrona, pak mohly doufat v normální život. Pokud se však na cit a lásku nahlíželo jako na mocenský vztah, tak zamilovaná dívka byla tím, kdo prohrál. Mimo jiné ve filmu bylo dobře vidět, že ženské hrdinky byly silnějšího charakteru než muži. Více jak dvouhodinová stopáž filmu je však převyprávěním pouze jedné třetiny knižní předlohy, jež byla ve své době moderní zobrazením a poukázáním na důležitost citů i zachycením tehdejšího každodenního života.

Na závěr bych chtěla říci, že film „Květy Šanghaje“, který k mé úlevě nebyl v duchu Baudelaireaových Květů zla, ale naopak neotřelým uchopením lásky ke kurtizánám, mě velmi oslovil a vřele jej doporučuji. 

ZDROJ: en.wikipedia.org/wiki/Hou_Hsiao-hsien (x), brožurka Hou Hsiao-hsien od Kina Národního filmového archivu
FOTO: nfa.cz (x), (x), csfd.cz

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9