The World of Joe Hisaishi [Report]

15:08 | 25.04.2017 ilonad 25
Médii několikrát proběhla zpráva o chystaném pražském koncertu fenomenálního japonského dirigenta a skladatele Joea Hisaishiho, který se rozhodl vystoupit 23. dubna ve Fóru Karlín. Jaký tento koncert nakonec byl?
Plakát ke koncertu Joea Hisaishiho
Plakát ke koncertu Joea Hisaishiho FOTO: filmmusicprague.com
Začátek pražského koncertu „The World of Joe Hisaishi“ byl sice stanoven na nedělní zlatou 20 h večerní, ale již při pohledu na dlouhou frontu čekajících návštěvníků před vchodem v 19:45 h muselo být téměř každému jasné, že Joe Hisaishi nás pozve do svého hudebního světa s drobným zpožděním. Ačkoliv se fronta posouvala rychle a kontrola lístků proběhla během okamžiku, tak možná i kvůli frontě u šatny, záchodů a stánků s programem či občerstvením začal gong svolávat návštěvníky až po 20 h.

Se zazněním posledního gongu okolo 20:12 h nastoupil orchestr a koncert začal krátkým uvítáním diváků, načež se za velkého potlesku dostavil samotný Joe Hisaishi. Koncert se pod jeho taktovkou rozezněl něžnějšími tóny „Water Traveller: Main Theme, skladbou v našich končinách méně známého filmu „Mizu no tabibito: Samurai Kids“. Pro někoho se mohlo jednat o překvapivý výběr pro zahájení koncertu, ale výše zmíněný film získal Cenu japonské filmové akademie za nejlepší hudbu a možná i to je důvodem, proč Hisaishiho hudební show začala právě touto skladbou.

Poté již následoval známější Hisaishiho počin pro film Laputa: Nebeský zámek (1986), kde hodně promlouvá sólová melodie trubky, jež přechází od veselého k vážnějšímu/posmutnělejšímu projevu. Proti této starší skladbě je v pěkném kontrastu novější hudební téma pro Příběh o princezně Kaguye (film z roku 2013). Právě na jejím počátku má člověk pocit, že hudba zní jako kapky deště, což poté přechází do hravých tónů, které jako by se ozývaly z lesa a pak z vesnice. Při těchto tónech divákům jistě na mysli vytanou tóny ze samotného filmu, který je zpracováním starého příběhu o princezně, kterou našel starý děd v bambusu.



Po zhruba 40 minutách příjemného poslechu však přišla pro mě nečekaná 30minutová přestávka, u které by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kratší. Osobně nejsem příznivcem přestávek během koncertu, ale mohla jsem si aspoň během této pauzy zajít koupit program, abych se necítila tak ztraceně jako během první části koncertu (kdy jsem poznala jenom hudbu pro princeznu Kaguyu) a věděla, na co se mohu těšit. K mému zklamání jsem zjistila, že se nedočkám hudby z Cesty do fantazie, kterou jsem doufala, že uslyším. Nicméně musím uznat, že následující (téměř) hodinovou část koncertu jsem si vychutnala mnohem více.

Po skladbách, které tvořily hudební doprovod pro Miyazakiho animované filmy, byla druhá polovina věnovaná výběru skladeb, které Hisaishi napsal pro Kitanovy hrané filmy Kikujiro, Hanabi a Kids Return. K mé velké spokojenosti koncert pokračoval v letním duchu skladby Summer, při jejímž poslechu nabýváte dojmu, že jste v létě na terase a užíváte si volna a do chytlavé melodie piana si pohupujete nohou. A nebyla jsem to jenom já, kdo byl nadšený z toho, že Hisaishi přecházel mezi dirigováním a hraním na piano. Skladba Hanabi, která v některých částech připomíná hudbu, kterou můžeme slyšet v Howl´s Moving Castle, také potěšila a vytvořila pěkný přechod pro následující hudební celek. Mou pozornost si však získala rytmická skladba Kids Return, která se nese na krásné melodii erhu (dvoustrunných čínských houslí) a která svým svižnějším rázem pomáhala koncertu gradovat.  

Koncert nemohlo zakončit žádné jiné hudební téma než dobře známá hudba z filmu Princezna Mononoke, která je svým způsobem hudebním eposem. Nostalgická melodie, která se hlásí ke slovu údery na buben a vážným zvukem smyčcových nástrojů, pak opouští svůj lyrický projev a přechází do akčněji laděné sféry, kde cítíme stoupající napětí. Hayashi Masako zde nahradila britská sopranistka Christina Johnston, která svým zpěvem (v angličtině) naprosto excelentně doplňovala hudbu orchestru pod taktovkou Hisaishiho. Musím říct, že především zpívaná část skladby Princezny Mononoke byla magickým hudebním zážitkem, který se dotkl mého nitra. Ostatně i následující více jak minutové bouřlivé ovace vstoje potvrdily, jak tato skladba zapůsobila na posluchače. Poté, co dozněly tóny poslední části hudebního tématu pro Princeznu Mononoke, následovala další asi dvouminutová závěrečná ovace vstoje. Při odchodu ze sálu jsem zaslechla pochvalné reakce některých posluchačů, kteří daný koncert označili za naprosto dokonalý.

 
Program koncertu

Hodnocení je pro mě vždy nelehká úloha, protože záleží na vaší preferenci a na tom, co jste očekávali. Osobně jsem byla z první části trochu rozčarovaná. Očekávala jsem, že uslyším více skladeb mně známých, a trochu jsem doufala, že také některé skladby budou krátce představeny. Pokud člověk není více obeznámen s celkovou tvorbou tohoto japonského skladatele, tak pro něj bylo nutné zakoupit si program (za 20 Kč), aby byl v obraze. Nicméně druhá část koncertu na mě zanechala jiný dojem. Druhá polovina už se mi složením skladeb velmi líbila a to natolik, že se mi zdálo, že poslední část koncertu, která se nakonec roztáhla na hodinu, trvala celkem krátce. Kromě toho jsem byla také uchvácená, jak nádherně Joe Hisaishi hrál na piano (a to hned při několika skladbách). Zněl úplně, jako kdybych poslouchala soundtrack, takže v tomto ohledu má očekávání byla zcela naplněna.  

Je celkem pochopitelné, že za orchestrem se nepromítaly filmové scény, pro které byly skladby složeny. Proto zde stěna za orchestrem byla nasvícena ve fialových a poté modro-zelených barvách. Židle bez opěradla s polstrovanou sedací plochou byly naštěstí rozestavěny v řadách s odstupem tak, že člověk na židli v další řadě měl možnost se dívat mezerou mezi lidmi, co seděli na židlích před ním. Trochu se však obávám, že diváci ze zadních řad se museli spokojit s výhledem takovým, jaký měli. Já se svou malou výškou jsem při tleskání ve stoje téměř na podium neviděla, ale když jsem seděla na židli, tak jsem špatný výhled z 12. řady neměla.

Na závěr lze už jen dodat, že tento koncert byl zajímavým hudebním zážitkem a jsem ráda, že se mi poštěstilo vidět Joea Hisaishiho ve svém elementu a poslechnout si jeho hru na piano.

  


FOTO: filmmusicprague.com, ilonad / asianstyle.cz

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9