Japonské divadlo kabuki

16:00 | 17.02.2017 Morrigan 0
Kabuki zve diváky do nádherného a barevného světa plného odvážných hrdinů, zlovolných padouchů a krásných kurtizán. Tato divadelní forma kombinuje zpěv, tanec a hru v naprosto dokonalém provedení a vytváří opulentní podívanou plnou umění a krásy.
Kabuki theater poster: battles of Coxinga by Yoshu Chikanobu
Kabuki theater poster: battles of Coxinga by Yoshu Chikanobu FOTO: Claremont Colleges Digital Lib...

Obecné informace

Divadlo kabuki je pravděpodobně nejvíce spojováno s obdobím svého největšího rozpuku zvaném Tokugawa (徳川時代, 1603-1867), které následovalo po více než století konfliktů a válek. Tato éra se vyznačovala dlouhotrvajícím mírem a zejména ekonomickým vzestupem obchodnické třídy, která se stala hnacím motorem celého hospodářství a též hojně podporovala divadlo a kulturu. Nicméně i přesto žili obchodníci v neustálé nejistotě ze strany vojenské vlády v Edu, která je často omezovala přísnými zákony.

Samotné jméno kabuki bylo původně odvozeno od slova „kabuku“ (傾く), což znamená „naklánět se“, ale zároveň je to i slangový výraz pro výstřední chování. Slovem kabukimono byli označováni mladí samurajové či róninové (samurajové bez pána), kteří se záměrně chovali a oblékali výstředně a dopouštěli se i násilí přímo v ulicích, za což je tvrdý tokugawský režim často popravoval. Stejně skončili i šlechtici, kteří na začátku 17. století převzali životní styl i módu těchto samurajů. Nicméně prostý lid tyto rebely proti režimu oslavoval jako své hrdiny a vzniklo o nich mnoho legend či písní. Dnešní způsob zápisu slova kabuki (歌舞伎, zpěv-tanec-hra) vznikl až později.

Samotná divadelní forma se vyznačuje značnou syntetičností, vysokou mírou stylizace  a výraznou řečí těla (například póza mie, 見得). Nejdůležitější osobností v celé hře je herec, který rozhoduje o všech aspektech hry, a jeho cílem je naprostá dokonalost každého pohybu. Představení je doprovázeno tzv. čobo (点) neboli vypravěčem gidajú (義太夫), hráčem na šamisen (三味線) a někdy se přidají i další hudební nástroje jako bubny, činely či další šamiseny.

Historie

Vznik samotného kabuki je nejčastěji spojován s kněžkou Okuni, která se svým souborem tančila tzv. nenbucu odori (念仏踊り) s prvky světských tanců. Okuni se inspirovala náboženskými motivy i divadlem nó a spojila tyto elementy v neobvyklé kombinaci s prvky z portugalské módy jako například kříže, kalhoty či klobouky. Okuni a její soubor se staly velice populární, a tak jej později začaly imitovat i další soubory či dokonce prostitutky ve snaze přilákat více zákazníků. Tak vzniklo tzv. onna kabuki (女歌舞伎) neboli ženské kabuki. Nicméně po řadě incidentů bylo onna kabuki v roce 1629 zakázáno. Dlouho však netrvalo a vzniklo tzv. wakašú kabuki (若衆歌舞伎, chlapecké kabuki pro hochy ve věku 11–15 let), kteří slavili možná ještě větší úspěchy, neboť se do tvorby kabuki připojili mnozí mistři kjógenu (狂言) či nó (能), kteří museli opustit své řemeslo po standardizaci škol těchto divadelních forem. Chlapci měli úspěch i u šóguna Iemicua (家光, 1604–1651), avšak objevily se stejné problémy jako s onna kabuki: například šarvátky mezi fanoušky jednotlivých herců či dvojité sebevraždy milenců, a proto v roce 1652 bylo zakázáno i wakašú kabuki. Nadále mohli provozovat kabuki pouze dospělí muži s tradičním účesem s vyholeným temenem hlavy a erotický obsah byl zakázán úplně, což kabuki jen pomohlo, protože se nově muselo více zaměřit na uměleckou stránku představení.
 
 
Okuni v kostýmu samuraje

Éra Genroku (元禄, 1688–1703) se stala jakýmsi zlatým hřebem měšťanské kultury v období Tokugawa, co se týká umění, literatury a divadla, na čemž mělo medvědí podíl i kabuki a loutkové divadlo džóruri (浄瑠璃). V tomto období, kdy se centra kabuki vytvořila v Edu, Ósace a Kjótu, došlo k rozkvětu těchto divadelních forem za pomoci slavných herců, jako například Sakata Tódžúró (坂田藤十郎, 1646–1709), Ičikawa Dandžúró (市川 段十郎, 1675–1704) nebo Jošizawa Ajame (吉沢 菖蒲, 1673–1729), který se proslavil svým ztvárněním a pojetím ženských rolí. Repertoár představení se inspiroval zejména z tradičních příběhů a legend, současných skandálů, lidových pověstí a japonské historie, přičemž se kladl důraz na melodramatičnost děje s nadpřirozenými postavami zasazenými do prostředí tehdejšího Japonska.

Nicméně toto zlaté období bylo přerušeno několika tragickými událostmi na začátku 18. století, a to úmrtím herců Ičikawy Dandžúróa a Sakaty Tódžúróa. K tomu se přidaly všemožné skandály, což zapříčinilo zavírání divadel a tvrdší cenzuru. Během 18. století pak kabuki dokázalo znovu získat slávu a převzalo prvenství od divadla džóruri, patrně také díky novým technickým možnostem jako točna a vylepšení jak hereckého umění, tak zdokonalování tance, hudby i zpěvu.
 
Ičikawa Dandžúró I
 
Bohužel, v 19. století došlo k úpadku kabuki zejména kvůli špatné ekonomické situaci, která zapříčinila různé zákazy luxusu pro obchodníky a obyčejné lidi. Nejistota tohoto období se projevila v nových žánrech, které zobrazovaly spodinu společnosti včetně vrahů a zlodějů.

S restaurací císařské moci v roce 1868 to s kabuki nevypadalo příliš dobře, neboť se horlivě přebíralo ze Západu a všechno japonské bylo spíše potlačováno. Nicméně v roce 1878 Morita Kanja (守田 勘彌) uvedl novou hru Okige no kumo harau asagochi s použitím ohňostrojů, která slavila obrovský úspěch a zajistila tak kabuki budoucnost coby tradičního divadla, které získalo patrony a obdivovatele mezi vlivnými osobnostmi i u samotného císaře. V roce 1912 pak společnost Šóčiku (松竹) převzala veškeré vedení divadla kabuki. Po druhé světové válce nepohlíželi americká okupační správa na kabuki se zálibou, neboť se jednalo o tradiční záležitost. Nicméně zanedlouho byla tato divadelní forma opět mezi nejznámějšími tradicemi Japonska a slavila úspěchy nejen u domácího publika v novém Národním divadle (国立劇場, postaveno v roce 1967), ale i v zahraničí.
 

Jeviště

Ačkoliv se divadlo kabuki začalo hrát na stejném jevišti jako divadlo nó, postupně došlo k mnoha změnám za účelem dostat herce a diváky co nejblíže. Jeviště se zvětšilo, dostalo obdélníkový tvar a sloupy byly odstraněny. Namísto macubane se na pozadí používají jiná vyobrazení podle tématu představení. Další změnou oproti nó je most hanamiči (花道) bez stříšky a zábradlí, kterým skrz oponu agemaku (揚げ幕) herci přicházejí na jeviště, ale zároveň se často stane středobodem děje v rámci různých působivých příchodů. Tento bod se nazývá šiči-san (tři díly od jeviště). Nepříliš často se objevuje i druhý můstek hanamiči. Opona přes jeviště je tradičně v barvách zelené, černé a terakotové. V roce 1793 pak bylo permanentně nainstalována točna (回り舞台, mawari butai) v divadle Nakamuraza (中村座), kterou vynalezl Namiki Šózó (並木正三, 1730–1773) v roce 1757 spolu s propadlem, které se též nachází na bodu šiči-san a na točně. Jeviště je také možné zvedat a snižovat. Při představení je možné použít rekvizity v nadživotní velikosti, jako například meče.
 

Divadlo Jačijoza
 

Typy her a postav

V kabuki existují dva základní typy her: džidaimono (時代物) a sewamono (世話物). Džidaimono jsou historické hry (nutno dodat nepříliš historicky přesné), které se většinou inspirují z japonských dějin ve snaze glorifikovat samurajskou morálku a témata sebeobětování a pomsty. Trochu realističtější sewamono jsou pak hry zasazené do městského prostředí od 2. poloviny 17. století až do konce 18. století. Postupem času se pod pojmem sewamono objevily i podtypy jako například kizewamono (生世話物) a zangirimono (散切り物). Kizewamono, jehož zakladatelem byl Curuja Nanboku (鶴屋南北, 1755–1829), se vyznačovaly značně naturalistickým provedením tehdejšího podsvětí s prvky nadpřirozena, kde se z banditů a kriminálníků stávali hrdinové. Zangirimono neboli „hry s krátkými vlasy“ se objevily po restauraci Meidži, kdy si japonští diváci žádali moderní témata.
           
Základní rozdělení postav je podle pohlaví na otokajaku (男役, mužské role) a onnagata (女形, ženské role). Existuje velké množství podtypů, nicméně dovolím si uvést ty nejzákladnější. Aragoto (荒事) se poprvé příznačně objevil v Edu v podání herce Ičikawy Dandžúróa (sám syn samuraje) v roce 1673. Jedná se o velice impozantní postavu v obrovském a těžkém kostýmu, který se vyznačuje výraznými gesty, ale krátkou a úsečnou promluvou. Jakýmsi opakem postavy aragoto, wagoto (和事), jehož autorem byl herec Sakata Tódžúró opět příznačně v Kjótu, tradičně zobrazuje spíše jemnější mužské postavy, milence či zchudlé samuraje, kteří se často vyskytují ve měšťanských hrách sewamono. Pojem onnagata pak zastupuje všechny možné kategorie ženských postav jak aristokratického, tak prostého původu. Herec Jošizawa Ajame, který uvedl a zdokonalil umění onnagata, pak upřednostňoval a sám praktikoval úplnou přeměnu herců i v soukromí. Nicméně ve hrách vystupují také děti, komici, mladí chlapci či staří lidé.

Herec rolí onnagata Akifusa Guraku ve hře Sagimusume
 

Kostýmy a make-up

Kostýmy neboli išó (衣装) se liší podle typu her a typu a povahy postavy. Zatímco ve hrách ze současnosti (tedy období Tokugawa) se objevují spíše realistické kostýmy tehdejších obyvatel, hry z historie naopak nabízí přehlídku bohatých a nákladných kostýmů, zejména co se týká ošacení hrdinů typu aragoto (viz výše) a kurtizán. Nicméně tradičně se kostým skládá z několika vrstev kimon a – stejně jako u make-upu – každý detail nějakým způsobem vypovídá o postavě. Řeč je zejména o symbolice barev, která se uplatňuje u náhlých změn kostýmů, často přímo na jevišti, které názorně předvádějí změnu v charakteru postavy. Jednou z těchto metod je tzv. hikinuki (引き抜き), kdy jevištní asistent kuronbo (黒ん坊) schovaný za hercem vytáhne volné nitě z kostýmu, který tak odhalí další vrstvu v kontrastní barvě. Dalším způsobem je bukkaeri, kdy po vytažení nití spadne jen horní část kostýmu a zůstane viset.


Ukázka kostýmů z představení v Londýně.

Make-up se nazývá kešó (化粧) a jedná se o velmi důležitý proces, kdy si herec sám nejdříve skryje vlasy pod habutae (羽二重), poté si nanese bílý podklad oširoi (白粉) a nakonec zvýrazní oči, rty a obočí podle toho, jakou postavu hraje. Make-up se stejně jako kostým liší podle pohlaví, sociální vrstvy a povahy postavy. Avšak k nejvýraznějším patří tzv. kumadori (隈取り), které se skládá z bílého podkladu s červenými a černými liniemi. Kumadori bylo pravděpodobně vynalezeno hercem Ičikawou Dandžúróem, který se proslavil svými rolemi hrdinů aragoto, kterým tento typ make-upu tradičně náleží. Červená barva pak patří kladným hrdinům, zatímco modrá záporným postavám a hnědá démonům. Dodnes existuje okolo stovky podtypů kumadori.
 

Ukázka kumadori (dřevořez herce Ičikawy Dandžúróa IX od Tarii Tadakija, 1896)


Ukázky z představení a krátké vysvětlení k make-upu (NHK)


Bandó Tamasaburó (Yamanba)
 
ZDROJ:  KALIVODOVÁ, Dana, Vítr v piniích (Odeon: 1975); ORTOLANI, Benito, The Japanese Theatre: from shamanistic ritual to contemporary pluralism (Leiden: Brill, 1990); youtube.com
FOTO:  Claremont Colleges Digital Library/flickr.com, GanMed 64/flickr.com, commons.wikimedia.org

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9